chovatelská stanice stafordšírských bulteriérů

Pár informací o dysplazii kyčelního kloubu

I Váš pes může mít zdravější kyčle !

Znovu některá důležitá fakta o dysplazii kyčelních kloubů

autor: Petra Bergrová

Strašák zvaný dysplazie (kloubní onemocnění u psů) trápí v dnešní době ne jednoho svědomitého chovatele. Ne všem jsou však známy některé významné skutečnosti, které s tímto onemocněním bezprostředně souvisí.

To, co průměrně informovaný chovatel ví, je, že jde o onemocnění dědičné, které se zjišťuje rentgenovým vyšetřením, a že je nutné takto postižené jedince vyřazovat z chovu. Toť vše.

Abychom však mohli v budoucnu správně a objektivně rozhodnout, zda se i v našem klubu dysplazií dále zabývat či nikoliv, je třeba znát danou problematiku v širších souvislostech. Dovolte mi tedy shrnutí výsledků studií publikovaných předními našimi i zahraničními odborníky a vlastních poznatků z chovatelské praxe.

Co je to dysplazie

Dysplazie je termín pro vývojové onemocnění kloubů u psa. Rozlišujeme dysplazii loketního kloubu – DLK (anglicky ED = Elbow displasia) a dysplazii kyčelního kloubu – DKK (anglicky HD = Hip displasia). Dysplazie kyčelního kloubu se projevuje nedostatečným utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti. Kloubní plochy kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti se navzájem neshodují svým tvarem a tím je kloub nestabilní. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice kosti velmi pevně do kloubní jamky. U postiženého  ( dysplastického ) kloubu je toto spojení volnější. Pokud je tedy takový kloub volný, dochází při pohybu psa k dráždění kloubní chrupavky, přetížení kloubního pouzdra a vazů a to vede v pozdějším stadiu ke vzniku degenerativních změn v kloubu, např. artrózy.

DKK postihuje nejčastěji velká a obří plemena psů, může se však vyskytovat v podstatě u kteréhokoliv plemene.

Jak  DKK vzniká

DKK je pravděpodobně polygenní dědičné onemocnění, což znamená, že se nepřenáší jen jedním genem, ale několika geny současně. Tyto geny se bohužel zatím vědcům nepodařilo lokalizovat a zmapovat. Stále se vedou dohady, jakým způsobem se vlastně tento dědičný defekt přenáší na potomstvo. (Genetická mapa psa totiž neexistuje. Takový výzkum jel velmi drahý a zatím se provádí pouze u hospodářských zvířat. Psi nejsou pro farmaceutické firmy obchodně tak zajímaví, aby jim stálo za to, utrácet miliardy za výzkum genetiky např. DKK). Jedni odborníci  zastávají názor, že jde o defekt, jež se přenáší recesivně, jiní tvrdí, že dominantně s neúplnou penetrací vlohy (tzn. geny se projeví jedině tehdy, mají-li k tomu vytvořeny nějaké vhodné vnější podmínky). Ani dnes tedy není znám přesný a ověřený  způsob dědičnosti DKK.

Přesto, že patří dysplazie mezi dědičné choroby, samotné onemocnění kloubů není vrozené. Vrozená je pouze náchylnost k němu. Všichni psi bez rozdílu se tedy rodí s normálními kyčelními klouby. Tato skutečnost není většině našich chovatelů známa. Pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první tři měsíce po narození. V této době jsou totiž součásti kloubu tvořeny pouze chrupavčitou tkání a jsou měkké. Tato chrupavka je později při kostitvorném procesu plně nahrazena kostní tkání. Není-li chrupavka dostatečně vyživována a působí-li na ni síly, které překračují její možnosti pružnosti, dochází k oddálení kloubní ploch a kloub se stává nestabilním (říkáme laxním). Celé další období vývoje kostry mladého psa, nejvíce však v období přezubování (ve 4.- 7. měsíci věku), je pak stěžejní pro výsledný stupeň rozvoje DKK.

Jaké faktory vnějšího prostředí mohou mít přímý vliv na výsledek rozvoje DKK

Především je to:

1.)  Výživa, která podle správné či chybné vyváženosti jednotlivých živin a prvků, ovlivňuje rychlost růstu daného zvířete. Čím rychleji pes roste, tím negativnější vliv to má na výslednou DKK (velká zátěž pro kosti, vazy, šlachy). Rychlost růstu ovlivňuje hlavně energie obsažená v krmivu tzn. především množství tuku. Strava pro rostoucí psy musí proto obsahovat omezenou hladinu energie (méně tučná strava -  pouze cca 17% tuku, ale odpovídající množství bílkovin cca 28 – 30%). Dalším negativním faktorem pro rozvoj dysplazie ve výživě mladých psů je dlouhodobé nadměrné přidávání vápníku do krmné dávky (do kompletní granulované směsi určené pro štěňata a mladé psy velkých a obřích plemen – což je mimochodem naprosto nejvhodnější způsob krmení při prevenci DKK – nepřidávat žádné další minerální či vitamínové přípravky !!!). Pro organismus psa totiž krátkodobý nedostatek vápníku není problém. Pokud takováto situace nastane, zvýší se ve střevě absorpce vápníku z potravy z původních 40% až na 90% ! Naopak s nadbytkem vápníku si organismus psa poradit nedokáže a dochází k poruchám při jeho vstřebávání.

2.) Každodenní fyzická zátěž organismu psa. Velká fyzická zátěž rostoucího psa jednoznačně negativně ovlivňuje další vývoj celého kosterního aparátu. Proto bychom měli mít fyzickou aktivitu psa v tomto období pod kontrolou. Pochopitelně, že nejde pouze o to, aby mladý pes nenaběhal denně desítky kilometrů, např. vedle kola, jde o to, celkově utlumit či alespoň částečně omezit fyzickou aktivitu  psa, při které se nadměrně namáhají především kyčelní klouby ( bezhlavé pobíhání kolem plotu, vyskakování na zadní, dlouhotrvající honičky na zahradě s druhým psem, časté překonávání překážek skokem atp.) Američtí vědci zjistili, že na špatné utváření kyčlí v ranném věku může mít velký vliv třeba i taková zdánlivá banalita jakou je příliš hladká  podlaha v porodním boxu   (lino, kachle, hoblovaná prkna). Štěňata, která zatím nechodí, si na hladké klouzavé podlaze, při snaze dostat se co nejrychleji ke strukům matky, nepřiměřeným způsobem namáhají právě kyčelní klouby, které jsou v té době ještě značně nezralé.

Na druhou stranu určitý stupeň aktivity psa je nutné podporovat, abychom docílili správného osvalení končetin, které je důležité právě pro jistou fixaci kloubu. Za nejvhodnější formu pohybu při prevenci i léčbě DKK se považuje plavání.

3.) Teplota okolního prostředí  se může také spolupodílet na rozvoji DKK. Všichni víme, co nám doporučují naši lékaři, pokud máme jakékoliv kloubní problémy. Teplo! V tomto směru jsou ve výhodě psi odchovávaní v bytech. Zvíře umístěné na zahradě (ať se snažíte sebevíc – zateplené boudy, zástěny proti větru, dřevěné podlážky aj.) prochládá. Klouby, svaly a vazy jednoduše venku více prostydnou a nedokrvují se. Má-li zvíře počínající problémy s artrózou, zima a průvan stav výrazně zhoršují.

Závěr: Vznik onemocnění dysplazie je tedy vázán jak na genetickou informaci, tak na výše uvedené vnější vlivy. Proto se např. ve vrhu,  u potomků po obou  rodičích s DKK 0/0 (tedy po rodičích, kteří jsou  zdraví), mohou objevit i štěňata, která budou různým stupněm DKK postižena (výzkumy hovoří o cca 20 – 40%   postižených potomků ve vrhu). Je to proto, že i přesto, že daný rodič sám dysplazií postižen není, může být přenašečem vlohy pro tuto chorobu. Pokud na takového potomka působí navíc negativně jeden nebo více vlivů vnějšího prostředí, může být postižen i horším stupněm DKK. Naopak i od dvou postižených rodičů můžeme za určitých předpokladů získat potomka zdravého. Pravděpodobnost postižených štěňat ve vrhu z takového spojení ovšem bude nesrovnatelně větší (cca 60 – 80% postižených potomků).

Jak vzniku dysplazie předcházet

Ideální přístup k rostoucím psům je založen na důsledné prevenci rizik, která mohou vést k onemocnění. Je třeba si ale uvědomit, že se jedná pouze o snížení pravděpodobnosti vzniku choroby. Statisticky je však nezvratně prokázáno, že minimalizace nepříznivých faktorů prostředí a důsledná prevence onemocnění, vede k výraznému poklesu výskytu ortopedických onemocnění v populaci psů velkých plemen.

Výsledný obraz DKK může proto každý chovatel nebo majitel psa do jisté míry pozitivně ovlivnit při dodržování následujících zásad:

-          štěně a  mladého psa nepřekrmovat                                                             

(nepřiměřená váha těla, příliš zatěžuje klouby, které se mohou deformovat)

Na oplácané štěně je sice velmi pěkný pohled a spousta chovatelů právě tuto skutečnost považuje jako svoji vizitku vzorové péče o štěňata, ovšem v souvislosti s dysplazií je tento stav velmi nežádoucí

-          krmit kvalitní vyváženou stravou

(nejideálnější je zvolit kompletní granulovanou stravu pro odpovídající věkovou kategorii; kvůli nevyváženosti živin je nevhodné založit krmení rostoucích psů na doma připravované stravě s podílem masa nebo doplňovat granule o další přílohy či kalciové přípravky)

-          kontrolovat fyzickou zátěž psa

-  udržovat psa ve vhodných klimatických a hygienických podmínkách

Jak se DKK projevuje a lze ji vyléčit

Celkově se ortopedické problémy u psů  projevují různými klinickými příznaky jako: vbočené nebo vybočené postoje končetin, přesouvání váhy na hrudní končetiny, kolébavá chůze zádi, hopsání zadních končetin, strnulý chod končetin, odlehčování, prošlápnuté tlapy, odmítání chůze po schodech, skoku do auta, kulhání zejména po odpočinku nebo po zátěži. U psů s diagnostikovanou dysplazií kyčelních kloubů se některé z těchto příznaků mohou, ale nemusí projevit. Jsou známy  případy, kdy i někteří psi s postižením DKK 4/4 neprojevovali  žádné příznaky bolestivosti kloubů a kdyby u nich nebylo provedeno rentgenové vyšetření, majitelé by ani nezjistili, že jejich psi touto chorobou trpí. Naopak i někteří jedinci s lehkým stupněm postižení mohou některé klinické příznaky vykazovat. Proto rozhodně není pravda, že pes, který nekulhá, dysplazií automaticky netrpí.

Dysplazie kyčelních kloubů je bohužel proces nevratný. Tzn. žádnou léčebnou metodou nelze naměřený výsledný stupeň DKK zmírnit (z trojky udělat jedničku atp.). Lze pouze předcházet dalšímu zhoršování vedlejších degenerativních změn na kloubech (artrózy), podáváním speciálních kloubních přípravků tzv. chondroprotektiv. Donedávna platilo, že v případech, kdy je kloub zcela zdevastován – (tj. kdy se hlavice stehenní kosti nachází zcela mimo jamku a má značně zploštělý či hřibovitý tvar) – pes trpí pokročilou artrózou, vykazuje silné známky bolestivosti a zhoršující se známky pohyblivosti, zbývá kromě totální náhrady kloubu za umělý (což je mimochodem obrovsky nákladná záležitost, nad finanční možnosti většiny majitelů psů), bohužel jediné  řešení, a to utracení psa. Avšak v nedávné době byla i u nás představena nová velmi úspěšná léčebná metoda, nazvaná denervace, pomocí které lze významnou měrou (zahraniční průzkumy uvádí až v 90% případů) odstranit typické příznaky DKK (tj.bolestivost a kulhání). Denervace ale neléčí chorobu jako takovou (dysplazie je neléčitelná). Tato chirurgická metoda spočívá v přerušení větví nervů, které vedou bolest od postiženého kloubu, čímž se zamezí vnímání bolesti zvířetem. Pokud tedy pes přestane vnímat bolest, postiženou končetinu nemá potřebu odlehčovat a nekulhá. Proto se i silně dysplastický pes, může po tomto zákroku  znova účastnit veškerých pohybových aktivit, stejně jako jeho zdraví protějšci. Léčba metodou denervace takto hlavně umožní zesílit pánevní a stehenní svalstvo, což přispívá ke stabilizaci volného kyčelního kloubu. Ve srovnání s ostatními léčebnými metodami je výkon denervace mnohem méně náročnější na čas, méně zatěžuje organismus, nevykazuje těžké komplikace a hlavně – je finančně daleko méně náročnější. První pracoviště, které začalo tuto metodu u nás používat je Veterinární klinika Medipet Zlín.

Lze DKK z populace odstranit

Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje téměř u všech čistokrevných plemen psů (výjimkou je Australský teriér, u kterého nebyla DKK nikdy zaznamenána). Některá těžká plemena  (labradorský retrívr, zlatý retrívr, německý ovčák, molosové aj.) mají daleko větší sklony k DKK, než ta ostatní. Proto se chovatelské kluby, takto postižených plemen, rozhodly zahájit speciální chovatelské programy, pomocí kterých chtěly toto onemocnění z populace odstranit. Po zkušenostech několika z nich a po výsledcích rozsáhlejšího výzkumu DKK v chovu českých fousků (probíhal v letech 1975 – 1979) dospěli naši odborníci k těmto závěrům:

Důslednou selekcí v chovu, kdy se do chovatelského programu zahrnuli pouze jedinci zcela prostí DKK, tedy s výsledkem 0/0, se v poměrně krátké době, cca 5-ti let, DKK v chovu eliminovala na desetinu původního výskytu. Takto vedenou selekcí můžeme tedy  podstatně omezit počet postižených jedinců v populaci.  U plemen, jejichž chovatelské kluby zavedly ve svých programech méně důsledný výběr do chovu, se však tato selekce ukazuje jako neefektivní. Uveďme si příklad. Chovatelský klub se rozhodl  pro kontrolu DKK. Do chovu není zařazován žádný jedinec, o kterém se neví, jakým stupněm dysplazie kyčlí trpí. Pozitivní jedinci však nejsou z chovu vyřazováni. Je pouze rozhodnuto, že pozitivní jedinec smí být pářen pouze s jedincem negativním. Takto vedenou selekcí klub docílil pouze toho, že nedošlo ke zvyšování počtu jedinců s vysokým stupněm dysplazie, avšak výskyt dysplazie nebyl takto z populace nijak výrazně eliminován. Náklady na rentgenování kyčelních kloubů, na vyhodnocování stupně dysplazie, na jejich evidenci a zveřejňování, jsou při takto vedené selekci zbytečně vynaloženými náklady, které jsou velmi vysoké a složité v poměru ke genetickému zisku.

Navíc, aby mohl být v chovu určitého plemene zaveden účinný systém selekce, je třeba také zajistit a znát především tyto důležité faktory, které ovlivňují rozšiřování vady v populaci:

-          dostatečná velikost populace (pokud je chovných jedinců málo, došlo by k velkému nežádoucímu zúžení chovného materiálu)

-          zjistit počet postižených jedinců v chovu

-          znát způsob dědičnosti daného znaku

Odpovědí na otázku o možném odstranění DKK z populace je tento závěr: Protože se jedná o problém dědičný, jehož princip vzniku ještě není odborně objasněn, nelze prozatím DKK z populace jakéhokoliv plemene úplně odstranit.

Jak se DKK zjišťuje a vyhodnocuje

Jediný možný způsob, jak spolehlivě zjistit, zda pes dysplazií trpí či nikoliv, je kvalitní rentgenologické vyšetření. Dysplazii nelze diagnostikovat pouze na základě klinických příznaků (viz.výše). Proto si chovatelé, jejichž chovatelský klub vyžaduje vyšetření na DKK jako podmínku chovnosti musí zjistit:

a)      Který veterinární lékař posuzuje DKK u jejich plemene.

Komora veterinárních lékařů ČR vydala oficiální seznam specialistů (posuzovatelů) oprávněných posoudit snímek kyčelních kloubů na DKK, kteří vlastní k tomuto úkonu potřebné osvědčení. Kontakt na konkrétního veterináře, který má s daným klubem smlouvu a snímky pro něj vyhodnocuje poskytují chovatelům poradci chovu pro jednotlivá plemena. Při tom jeden posuzovatel může mít uzavřeny smlouvy i s více kluby najednou a  posuzovat více plemen současně, musí být však vždy zapsán v seznamu posuzovatelů.

b)      Má-li  jejich pes skutečný věk, kdy lze snímek vyhodnotit.

Minimální věk pro oficiální vyšetření na DKK je u nás stanoven bohužel stejně jako v FCI na 12 měsíců, u velkých a těžkých plemen činí min. věková hranice 18 měsíců. Věkovou hranici směrem nahoru si však případně mohou upravit chovatelské kluby. V USA se však pořizování snímku kyčlí neprovádí dřív, než ve 24 měsících věku zvířete. Zjistilo se totiž, že ne všechny případy dysplazie lze rentgenem zachytit již ve 12 měsících. Studie různých autorů prokázaly, že změny na kyčlích je možno zjistit klasickou metodou vyšetření ve 12 měsících pouze asi u 66% postižených psů, zatímco ve stáří 18 měsíců asi u 82% a ve 2 letech stáří u 94% vyšetřovaných dysplasických psů. Z toho vyplývá, že u psů rentgenovaných kolem 1 roku stáří můžeme zjistit poměrně velké procento falešně negativních nálezů a je tedy lépe toto vyšetření absolvovat v pozdějším věku psa.

c)      Nechat  zhotovit rentgenogram (RTG snímek) kyčlí.

Je třeba se domluvit s nejbližší veterinární ordinací, která má rentgen a snímky na vyhodnocování DKK běžně provádí. Snímek na DKK může dle přesných regulí a postupů zhotovit každý praktický lékař (dále jen zhotovitel), nikoliv jen posuzovatel uvedený v seznamu. Předpokládá to ovšem odpovídající vybavení, znalost přesných směrnic pro zhotovení snímku a ochotu vyšetření udělat.

Samotné vyhodnocování snímku se pak provádí celkově podle několika aspektů. Předně se měří hodnota tzv. Norberg-Olsonova úhlu, vyjádřená ve stupních (ne vždy je však tím nejdůležitějším kritériem), dále se hodnotí tvar jamky a hlavice kloubu, struktura kostní hmoty, věk zvířete, eventuálně klinický nález (bolestivost, kulhání atp.).

Podle naměřené hodnoty stupňů Norberga se stanoví výsledný stupeň rozvoje DKK na každém kloubu zvlášť, kde pro zdravý kloub je stanovena hodnota od 105° výše. Vědecká komise FCI stanovila klasifikační schéma , které rozděluje nálezy na kyčelních kloubech podle rozsahu postižení do pěti stupňů  označených písmeny „A“ až „E“. Kromě tohoto schématu existují ve světě ještě další systémy vyhodnocování RTG snímku (viz. níže). V České republice se DKK posuzuje podle klasifikačního schématu vycházejícího ze schématu FCI. Používá se označení stupňů rozvoje DKK čísly od 0 do 4, kde 0 znamená negativní nález, 1 je hraniční stav mezi normálním a dysplastickým kloubem, 2 představuje lehkou DKK, 3 střední a 4 těžkou dysplazii.  Výsledek posouzení se pak zapisuje jako  stupeň nálezu DKK na každém kloubu zvlášť, oddělený lomítkem např.  DKK 0/0, 1/1, ale také 0/2, 2/3 atp.

Vyhodnocování DKK u štěňat – metoda PennHIP

 Jen velmi okrajově se zmíním také o zcela nové metodě hodnocení možné  DKK, kterou lze provádět již u štěňat ve stáří kolem 16-ti týdnů. Ve Spojených státech byla vyvinuta tzv. metoda PennHIP, jejíž podstatou a zároveň největším přínosem je identifikace jedinců, kteří nejsou rizikoví pro eventuální rozvoj DKK již v jejich ranném věku. Touto metodou se z RTG snímku hodnotí míra „uvolněnosti“ kloubní hlavice v kloubní jamce (tzv. pasivní laxita) čili  nakolik je kloub těsný. Podle této míry uvolněnosti kloubu lze určit, nakolik je daný jedinec náchylný k dalšímu rozvoji DKK. Přesto, že je vyšetřování touto metodou velmi nákladné, využívá ji poměrně velké množství chovatelů, kteří si takovýmto vyšetřením všech štěňat ve vrhu usnadní výběr zvířat, které zamýšlejí používat k dalšímu chovu. U nás zatím tato metoda není vůbec rozšířená. Jediným atestovaným lékařem s oprávněním provádět PennHIP u nás je dle informací na internetu doc. MVDr. Nečas z VFÚ Brno. Chovatel, který má o vyšetření na DKK touto metodou zájem však musí počítat se sumou přibližně od dvou do třech tisíc korun za jedno štěně.

Jinde jiným metrem

Je překvapivě zajímavé srovnávat způsoby vyhodnocování DKK v různých zemích. Systém hodnocení postižení kyčlí třeba v USA a v Evropě se poměrně liší (vyhodnocování snímků v USA je podle mého názoru objektivnější, než u nás, protože se k jednomu snímku vyjadřují 2 až 3 veterinární specialisté nezávisle na sobě a teprve z jejich hodnocení se provádí konkrétní závěr, kdežto u nás hodnotí snímek jen jeden jediný lékař). Ani v rámci některých evropských zemí, jež jsou všechny členy FCI, není bodovací systém jednotný. Tak například existuje americké klasifikační schéma OFA (Ortopedická nadace pro zvířata), britský a švýcarský bodovací systém, švédské schéma posuzování a naše číselné vyjádření. To bohužel samozřejmě neprospívá přílišné objektivitě při vyhodnocování snímků a nechává relativně volný prostor pro spekulace. (Věřte, nevěřte, i v naší republice se našlo dost takových ambiciózních chovatelů, kteří se nedokázali smířit s tím, že jejich zvíře bylo u nás předběžně klasifikováno jako DKK 2/2 nebo 3/3 a tudíž dále nepoužitelné v chovu, psa vyvezli do země, o které věděli, že kritéria vyhodnocování jsou přece jen mírnější a po zhotovení a vyhodnocení snímku se vraceli se psem, který měl najednou oficiálně kyčle zcela zdravé a pes byl posléze bez problémů do chovu zařazen. Na tuto skutečnost doplatil u nás chov několika plemen, kdy se za mnohými „špičkovými“ importy ze země původu skrývala dysplazie  vyššího stupně, která se pochopitelně ihned projevila v chovu ve zvýšené míře).

Když už se rozhodnete rentgenovat (postup při zhotovování snímku)

Pokud se rozhodnete vyšetření na DKK absolvovat a zjistit, jak nám tom Váš svěřenec s dysplazií  vlastně je, zde je pár poznámek k tomu, jak tuto proceduru bez problémů zvládnout. Před samotným vyšetřením by pes neměl 24 hodin přijímat potravu a min. 6 hodin před ním ani pít. Psa bychom měli na vyšetření objednat samozřejmě v době, kdy se nám jeví jako naprosto klinicky zdravý (na DKK se nedoporučuje vyšetřovat háravé a březí feny). S sebou si vezměte průkaz původu psa (žádáte-li oficiální vyšetření a vyhodnocení, jinak není třeba), náhubek (některá pracoviště vyžadují, aby by byl pes po aplikaci narkózy alespoň dočasně opatřen náhubkem, kvůli možné agresivitě při počátečních účincích sedativ) a nejlépe ještě jednoho pomocníka (manipulace se psem u rentgenu, přenášení do auta atp.). Po příchodu do ordinace vám psa zváží a prohlédnou, zda je schopen zákrok v celkové narkóze absolvovat. Aby bylo zajištěno dostatečné uvolnění svalů, provádí se vyšetření výhradně v celkové narkóze. Nabídnou-li vám absolvování vyšetření jen v mírné sedaci zvířete, zdvořile odmítněte. Možná byste nějakou korunu v první fázi  ušetřili za aplikaci narkózy, ovšem s  velkým rizikem, že takto provedený snímek bude nekvalitní a tudíž nevhodný pro další vyhodnocení, což se naopak prodraží při nutnosti, pořídit snímek nový. Pro vyšetření kyčelních kloubů na dysplazii se používá snímek, kdy pes leží v poloze na zádech, s pánevními končetinami nataženými navzájem rovnoběžně dozadu. K dokonalému napolohování se pes ukládá do tzv. lůžka ve tvaru písmene „V“ v průřezu. Na snímku musí být zachycená celá pánev, kost křížová a stehenní kosti včetně kolenních kloubů. Pro objektivní posouzení stupně DKK musí být projekce symetrická, jinak může dojít k chybné interpretaci rentgenologického nálezu. Snímek pro oficiální vyhodnocení musí být zřetelně označen zkratkou plemene a tetovacím číslem psa. Pokud je snímek v pořádku, odešle jej zhotovitel na adresu vámi zvoleného posuzovatele společně s vyplněným formulářem. V případě, že je zhotovitel snímku sám také oficiálním posuzovatelem, snímek vyhodnotí na místě. Cena zákroku u cca 30 kg psa se většinou pohybuje od 500 do 800 Kč, za vyhodnocení snímku se platí posuzovateli zvlášť. O vyšetření se také provede záznam do průkazu původu.

(Oficiální seznam posuzovatelů DKK schválených Komorou veterinárních lékařů najdete na  http://www.vetkom.cz/verejne/posuzovat/posuz.php?co=dkk# 

 V článku bylo použito informací  a stanovisek těchto autorů:

MVDr. Jan Šterc – oficiální  posuzovatel DKK a DKL - Brno

MVDr. Eva Štercová

MVDr. Michal Čáp – oficiální posuzovatel DKK a DKL - Praha

MVDr. Roman Kvapil

MVDr. Jan Nytra – oficiální posuzovatel DKK a DKL - Ostrava

JUDr. František Berger

Vladimíra Tichá a Ing. Jaromír Dostál DrSc.

Co je to dysplazie?

http://www.snasil.cz/fotografie/praxe/dysplazie.pdf

MVDr. Snášil - oficiální posuzovatel DKK u německé dogy

Dysplazie kyčelního kloubu (anglicky Hip Dysplasis) vzniká při nedostatečném vývoji hlavice stehenní kosti a kloubní jamky nebo při jejich volném uložení. V obou případech dochází k nesprávnému uložení kloubu v jamce, což má za následek nevhodný pohyb kloubu a vznik dalších degenerativních změn na kloubu a jeho okolí (artritida). Jestliže se totiž neshoduje tvar hlavice a jamky, nebo sedí hlavice v jamce příliš volně, dochází k nerovnoměrnému rozložení tlaku působícího na kloubní chrupavku, což vede postupně k jejímu degenerativnímu opotřebení. Chrupavka se zdrsňuje, zvlákňuje a nastává její postupná destrukce. Onemocnění se projevuje různě. Od neochoty ke změně pohybu či polohy (vstávání z lehu atp.), přes rychlou únavu psa při pohybu, až po trvalé kulhání a odlehčování postižené končetiny. Nicméně tyto příznaky ještě nemusí znamenat zatížení DKK ale může se jednat o úplně jiný problém pohybového aparátu psa. U jedinců s výsledkem DKK 3(D) či 4(E) lze vidět i naprosto standardní pohyb.

Dysplazie kyčelního kloubu není vrozená vada, ale projevuje se až v průběhu růstu. Vrozená je pouze predispozice k této vadě. Všichni psi bez rozdílu, tedy i ti, u kterých se později vyvine DKK, se rodí s normálními kyčelními klouby. Pro rozvoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu ještě měkké.

Nelze nezpochybnitelně určit, zdali zvíře má či nemá dispozici k DKK. Současné metody zjišťování jsou založeny na sledování projevů s DKK souvisejících. Zjišťují se projevy artrózy na kloubu kyčelním, opotřebení jamky, úhlení atd. Tedy jsou to jen empirické výsledky, které však jsou plus minus relevantní a lze podle nich říci, že pes s těmito zjištěními je nositelem genů pro DKK a existuje předpoklad, že je podle určitého klíče bude předávat dál. Není metoda, která by byla jednoznačně nezpochybnitelná. V budoucnu snad ano. Pakliže bude existovat genetická mapa psa a odhalí se geny (ne gen) určující dispozici k rozvoji DKK, tak bude možno po přečtení mapy na 100% říci, že zvíře je nositelem vady, jestliže v mapě odpovědné geny budou. Ale už nebude jasné, zdali bude mít projevy degenerace kloubu označované jako DKK, i když bude mít v genomu sekvence genů jasně dispozici pro DKK determinující. I pes jednoznačně nesoucí genetickou dispozici nemusí vůbec problémem DKK trpět. Záleží na vnějších okolnostech, které na zvíře působí, které negativně ovlivní utváření kloubu a kterým kosti a chrupavky kyčlí „podlehnou". Mírou „podlehnutí" je genetická dispozice.

Zajímavým poznatkem by mohl být zjištěný fakt, že DKK se častěji rozvíjí u psů rychle rostoucích, kteří v brzkém věku dosahují výšky dospělého jedince. Při rychlém růstu kostního podkladu psa dochází k brzkému uzavření růstových plotének, přes které se dostává výživa ke koncovým částem kosti (kloubům), které se vyvíjí nejdéle, a ty pak zůstávají nedovyvinuté se sklonem k větší traumatizaci a vzniku artrotických změn.

Jaká je dědičnost dysplazie?

Genetická mapa psa neexistuje, jelikož výzkum je velmi drahý a není proč ho z komerčních důvodů financovat, oproti genetickému výzkumu u hospodářských zvířat. Psi nejsou pro velké farmaceutické firmy takový byznys, aby jim stálo za to, vylévat miliardy do výzkumu genetiky kupř. DKK. U dysplazie je situace o to složitější, že se jedná o mnohočetnou dědičnost, tedy bylo by nutno detekovat několik (desítky?, stovky?) genů odpovědných za DKK, resp. DKL. Dědičný základ dysplazie je tedy poměrně složitý. Ukazuje se, že se jedná o polygenní dědičnost (rozhoduje více genů) a přenos není jednoduše nadefinovatelný. Výsledný stav DKK je dále dán souhrou genetického vybavení jedince a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, výživa, fyzická zátěž apod.).

Jak se dysplazie diagnostikuje?

Jak jsem již zmínil, existují dvě metody zjišťování DKK a predispozice k ní. První metodou je tradiční zjišťování z RTG snímků. Druhou pak tzv. PennHIP metoda.

Rentgenologické vyšetření

Pro rtg vyšetření kyčelních kloubů na dysplazii se používá snímek zhotovený v tzv. extenzní ventrodorzální projekci, při které pes leží v poloze na hřbetě, s pánevními končetinami nataženými navzájem rovnoběžně dozadu. K dokonalému napolohování se pes ukládá do lůžka ve tvaru "V" na průřezu. Aby bylo zajištěno dostatečné uvolnění svalů, provádí se vyšetření v narkóze. Na snímku musí být zachycena celá pánev, kost křížová a stehenní kosti včetně kolenních kloubů. Pro objektivní posouzení stupně DKK musí být projekce symetrická, protože chybná projekce může vést k chybné interpretaci rentgenologického nálezu. Rentgenologická diagnostika DKK spočívá v posouzení stupně subluxace a přítomnosti sekundárních artrotických změn.
Stupeň subluxace kyčelního kloubu se přitom stanoví podle tvaru a velikosti kloubní štěrbiny, polohy středu hlavice stehenní kosti vzhledem k hornímu okraji kloubní jamky a podle tzv. Norberg - Olssonova úhlu. U sekundárních artrotických změn se posuzuje, zda jsou přítomny pouze jejich náznaky, nebo zda jsou plně vyvinuty. Pro rentgenologické vyšetření DKK je nezbytný správně provedený a technicky kvalitní RTG snímek, který provádí akreditované pracoviště při úplné narkóza psa a zasílá jej posuzovateli pro dané plemeno. Minimální věk pro oficiální vyšetření na DKK je u nás stanoven na 12 měsíců, resp. 18 měsíců u velkých plemen. Zjišťuje se však, že ne všechny případy dysplazie lze rentgenologicky vyšetřit již ve věku 12 měsíců. Studie prokázaly, že klasickou metodou vyšetření lze změny na kyčelních kloubech zjistit ve 12 měsících jen asi u 66 % postižených psů, zatímco v 18 měsích asi u 82 % psů a ve dvou letech již u 94 % psů.

Klasifikační schémata pro stupeň dysplazie jsou různá. FCI označuje stupni „A“ až „E“. Česká republika převzala toto schéma, ale místo písmen používá číslice od „0“ do „4“. Vysvětlení udává následující tabulka.

Penn HIP systém (University of Pennsylvania Hip Improvement Program)

Klasická metoda spočívá v držení nohou v určitém úhlu tak, aby byly vidět jamky a hlavice jak do sebe zapadají. U distrakční metody (komerčně nazývané penn-hip) dochází k vytlačování kloubní hlavice ven z kloubní jamky konstatní silou. Pokud má pejsek horší kyčle a osvalení, pozná se to hned, protože díky tomuto tlaku (což je tlak, kterým pejsek na tu nohu došlápne) se ukáží skutečné mezery mezi jamkou a hlavicí.

V praxi to znamená, že pejskovi se dá mezi nohy takový pevný "polštář", který působí právě na tyto tlaky a vyláčí hlavice z jamky ven. A právě díky tomuto tlaku se zjistí, jak pevně drží kloub v jamce, a tudíž, jak velká šance je, že to zvíře má nebo bude mít DKK.

Penn HIP systém (University of Pennsylvania Hip Improvement Program) - představuje zcela novou metodu vyšetření kyčelního kloubu u psů, kterou lze využít již u 4 měsíčních štěňat. Je založen na zhotovení 3 rozdílných RTG snímků, a to distraktního, kompresního a klasického extenzního. Hodnotí se laxita (volnost kloubu) a případné degenerativní změny. Změřený distrakční a kompresní index je pak mírou laxity kyčelního kloubu, která je predispozicí pro dysplazii. Čím blíže je hodnota indexu k 0, tím je kloub těsnější a tím je menší pravděpodobnost rozvoje DKK.
Podstatou a zároveň největším přínosem metody PennHIP je identifikace jedinců ( s těsným kloubem), kteří nejsou rizikoví pro event. rozvoj DKK.

Výsledky v š e c h vyšetřených jedinců metodou PennHIP, se shromažďují v centrální databázi v USA a každým rokem se vydává průměrná hodnota distrakčního indexu pro dané plemeno a rok. Čím více je vyšetřených zvířat a zaslaných dat, tím je situace pro plemeno příznivější, neboť do průměru jsou zahrnuty i špatné výsledky (vysoké hodnoty DI). Projekce kloubu metodou PennHIP odhalí v průměru 2,5x až 11x vyšší laxitu kloubu, než je možné zjistit klasickým snímkem, který znají naši chovatelé.
Koeficient heritability pro pasivní laxitu kyčelních kloubů u německého ovčáka je 0,74 a u labradorského retrívra dokonce 0,92. V jiných studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rentgenologický nález na obou kyčelních kloubech, je 64-81% potomků bez nálezu a 19-36% potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, t.j. 17-37% potomků negativních a 63-93% potomků dysplastických. Z toho vyplývá, že i jedinci bez projevů DKK mohou být nosiči vloh pro její vznik.

Tato metoda je zatím neúměrně drahá. Vyšetřování PennHIPem je podmíněno složením zkoušek v USA (a jejich zaplacením) + dalšími povinnostmi při vyšetření. Atestovanému lékaři se musí náklady na studium, zkoušky, cestu do USA a poštovné za snímky do USA vrátit. Nikdo nebude PennHIP dělat za cenu pod náklady.

Dále pak je nutno brát v úvahu, že není u nás zatím uznána tato metoda jako platná, tudíž na jejím základu nelze zařadit či vyřadit jedince z chovu v ČR.

Akreditaci na toto vyšetření dle databaze mají MVDr. ALOIS NEČAS a MVDr. JOSEF ZATLOUKAL.

Lze se dysplazii účinně bránit?

Na téma DKK bylo publikováno pouze velmi málo seriozních vědeckých studií. Autorem jedné z nich je doktor veterinární medicíny Wayne Riser z Národního institutu pro zdraví (National Institute for Health). V roce 1960 provedl Riser následující pokus. Odchoval téměř sto štěňat ze spojení dysplatických psů s dysplatickými fenami německého ovčáka, které byly dále chovány v přesně definovaném prostředí tak, aby se zamezilo působení všech náhodný faktorů. Jejich strava, aktivita a ostatní podmínky byly naprosto identické a jedinou proměnnou byla tedy jejich genetická výbava. Ve věku dvou let byli všichni odchovaní psi utraceni a jejich kyčle byly vyšetřeny pitvou. Ani jeden z potomků dysplatických rodičů neměl žádnou známku onemocnění dysplazií. Jestliže by jedinou příčinou DKK byly geny, pak by alespoň 25 % psů muselo jevit výrazné známky dysplazie.

Doktor Riser udělal proto další pokus a vychoval několik vrhů štěňat, které krmil potravou s vysokým obsahem bílkovin. Zjistil, že dysplazií trpěla pouze ta štěňata, která byla v dospělosti největší nebo druhá největší z vrhu. V současné době je dobře známo, že vysoký obsah bílkovin ve stravě je jednou z hlavních příčin DKK, neboť způsobuje příliš rychlý růst. Myšlenka, že DKK je genetického původu má svůj původ zřejmě v roce 1930, kdy Gary Schnelle poprvé popsal DKK u psů v časopisu American Kennel Gazette. Schnelle na základě toho, že podobné onemocnění u lidí bylo považováno za genetické, usoudil, že tomu tak může být i u psů. Tato domněnka byla brzy vzata jako důkaz toho, že DKK je dědičná choroba, bez ohledu na to, že jediný skutečně vědecký pokus na významném vzorku psů (výše zmíněný Riserův), ukazuje na opak.

Statistické údaje říkají, že 30 % onemocnění DKK se projevuje pouze na jednom kyčelním kloubu a u 80 % případů, kdy jsou zasaženy oba klouby, je stupeň onemocnění u jednotlivých kloubů výrazně odlišný. Pochybuji, že vůbec existuje bilaterálně symetrický případ DKK. Protože genetická výbava působí stejně na oba klouby, jedná se o další důkaz toho, že DKK není genetickou chorobou.

Výzkumy zabývající se růstem kostí ukazují, že velikost a tvar kostí nejsou řízeny geneticky. Účelem kostí je podporovat a chránit měkké tkáně. Rostou tak, že osteoblasty ukládají vápník jako odpověď na nedostatek napětí a jsou naopak absorbovány osteoklasty tam, kde je napětí velké. Tímto způsobem jsou utvářeny během procesu růstu a mohou být znovu vytvarovány v dospělosti jako odpověď na následky úrazu.

Mnoho veterinářů a ostatních lidí soudí, že úroveň tělesného růstu je určena geneticky. Je snadné ukázat, že u zdravých jedinců to nemůže být pravda. V přírodě je příčinou růstu vždy potrava. Jestliže by genetická výbava jedince vyžadovala růst a potrava by nebyla v ten okamžik k dispozici, muselo by docházet k růstovým defektům (což nedochází). Růst je tedy řízen potravou. Zdrojem růstu je dělení buněk. Buňky mají určeno, kdy se mohou dělit. Velmi zjednodušeně řečeno, dělení může nastat až poté, kdy jsou v jádru přítomny všechny „základní stavební díly" sloužící pro vytvoření duplikátu množiny chromozomů v jádru buňky. Zdrojem materiálu pro tyto stavební díly jsou snědené bílkoviny, dopravené do buněk a vhodně rozštěpené tak, aby mohly projít do jádra buňky. Vlci, divocí předchůdci domácího psa, jedí tehdy, když něco uloví. Tehdy se maximálně „přežerou". Jejich kořist obsahuje mezi 12 až 18 % bílkovin. Štěňata vlků se krmí se svými rodiči stejným způsobem a všechny jejich buňky, které čekaly na stavební díly, se díky přísunu potravy začnou dělit. Růst je po krátkou dobu velmi rychlý a pak, až do ulovení další kořisti, se téměř zastavuje. Celkově to vypadá jako pomalý postupný růst, ale ve skutečnosti se skládá z jednotlivých rychlých úseků. Klíčem k dysplazii tedy není přejídání jako takové, ale příliš velký obsah bílkovin v potravě. Než byla v průběhu minulého století k dispozici průmyslově vyráběná krmiva, obsahovala strava domácích psů přibližně stejný obsah bílkovin jako strava vlků. S výrobou průmyslových krmiv začalo krmení psů, zejména výstavních, stravou s vysokým obsahem bílkovin, a výsledkem byly první výskyty DKK. V sedmdesátých letech začali výrobci krmiv prudce zvyšovat obsah bílkovin ve štěněčí stravě na 26, 28 a dokonce až 38 %, což mělo za důsledek příliš rychlý růst psů některých plemen. Dokonce i 18 % je víc, než v průměru dostávají ve stravě vlci a ti pak navíc 3 až 4 dny hladoví.

Riser zjistil, že příčinou DKK je biomechanická nerovnováha mezi růstem kostry a silou svalů. (= Síla svalů musí být postupně získávána fyzickou zátěží a být dána zejména jejich kvalitou, a ne rychlým růstem objemu svalové hmoty.) Všimněte si, že to není to samé jako extrémní nadváha, kdy váha těla překročí únosnost kostry. Riser prováděl experimenty se snahou zvýšit sílu svalů. Je třeba podotknout, že to bylo ještě před objevem anabolických steroidů. Zjistil, že cvičením lze u štěňat zvýšit sílu vždy jen o omezenou hodnotu, zatím co u dospělých psů takový limit neexistuje. Zdá se, že příroda má sama zabudovány obranné mechanizmy, které štěně před rychlým nárůstem síly prostřednictvím cvičení efektivně chrání.

Významná je také úloha vápníku ve stravě a jeho poměru k fosforu. Vápníku má být téměř dvakrát tolik, co fosforu a je důležité, že nesmí tvořit více než 2 % stravy rostoucího štěněte. Dokonce 2,2 % mohou být nebezpečná a obsah nad 5 % způsobuje významnou ztrátu na váze. Příliš mnoho vápníku způsobuje menší objem měkkých tkání a tím i hubenější štěňata. Tedy, dokud štěně nemá velký přísun bílkovin, jeho tělo roste přirozeným způsobem, štěně má dostatek normálního pohybu a nemá žádná zranění, pak mu ani nehrozí DKK. Varování: to co se často na rentgenovém snímku jeví jako dysplazie se při pitvě ukáže být naprosto normálním kloubem. Rentgenové snímky jsou vzhledem k dysplazii špatným prorokem. Druhé varování: Osteoartritida není DKK. Skutečná dysplazie se projevuje obvykle do jednoho roku života a v některých případech se může jednat o traumatickou dysplazii způsobenou úrazem štěněte.

Přesto, že jsme si ukázali, že DKK není přímo způsobena vlivem genů, je tu jistý genetický faktor. Některé alely určitých genů mohou napomoci vzniku DKK více než jiné. Jisté geny například určují biochemické vlastnosti svalové hmoty. Určitá svalová hmota může být náchylnější k úrazům, nebo méně pevná, než jiná, a tím může zvýšit pravděpodobnost vzniku DKK. To ale nelze označit jako genetický původ DKK.

 Kromě polygenní dědivosti zde důležitou roli hrají i zmíněné vnější vlivy. Navíc se nemocným rodičům může narodit zdravý potomek a zdravým rodičům zase nemocný.

Vzhledem k tomu, že neexistuje příliš mnoho seriózních studií na toto téma a vesměs se jedná o dedukce, lze celkově říci že ano, snížením obsahu bílkovin na únosnou hranici 20 - 25 % a vyváženým poměrem CA : P v těle psa. Pravděpodobně nedojde k enornímu růstu psa ale nebude ani výrazně zatížen DKK. Ostatně dle tabulky oficiálně udělaných DKK, která je na klubových stránkách KCHND, nebo poznatky z vyšetření prováděných již léta v Německu (kde je DKK je podmínkou k uchovnění jedince) lze obecně říci, že zatížeností na DKK u ND není výrazná a standardně se pohybuje v rozmezí do 6,5% (DKK 4) u diagnostikovaných jedinců ročně v Německu.

Zde je tabulka živin některých druhů masa a vedlejších masných produktů

Podle The Waltham Book, Výživa psa a kočky, Praha 1992

Podle této tabulky je vidět, že žádné maso nebo masné produkty neobsahují více jak 22% bílkoviny. Dle současných studií je uváděn poměr CA:P 1,4:1 proto v syrovém mase a vnitřnostech poměr Vápníku a Fosforu není adekvátní pro vývin psa. Nejlepší poměr Ca:P je v kravském vemenu, kde ale není dostatečné procento bílkovin. Dále je pak nutno podotknou, že pes vstřebá jen 40% z celkového objemu vápníku, který se mu dostane do žaludku a zbytek vyloučí. Nikdo nemůže říci, že pes který špatně chodí je zatížen DKK, příčin nedostatečného pohybu může být tolik a nikdo z nás nemá rentgen místo očí. Často špatně chodiví jedinci měli DKK 0